_final2.png){kind=logo}
Praktické tipy, zkušenosti a maličkosti, které mohou usnadnit každodenní život.
Jednoduchý tahák, který ti pomůže zorientovat se v tom, co dítěti obléct podle teploty, počasí a toho, jak moc se venku hýbe.
Ráno je 7 °C, odpoledne má být 15 °C, chvíli svítí slunce, chvíli fouká.
Ty stojíš před skříní a přemýšlíš: Tričko, mikina, bunda? Mám dát čepici? Nebude toho mít na sobě moc? Nebo naopak málo?
Obléct dítě na podzim je někdy velká věda. Počasí se během dne rychle mění a navíc je velký rozdíl mezi miminkem, které leží v kočárku, a batoletem, které půl hodiny běhá po hřišti.
Proto mám pro tebe jednoduchý tahák, podle kterého se můžeš při oblékání dítěte orientovat.
Hned na začátku ale jedna důležitá věc: neexistuje přesná univerzální tabulka, podle které musí být každé dítě při určité teplotě oblečené stejně. Ber proto následující doporučení jako orientační a vždy sleduj hlavně své dítě.
Navlékat dítě do několika vrstev je sice někdy otrava a jednodušší by bylo dát mu jednu teplou vrstvu. V praxi je ale mnohem praktičtější použít více tenčích.
Například:
body nebo tričko → mikina či svetr → bunda
Když se oteplí nebo dítě začne běhat, jednu vrstvu jednoduše sundáš. Když se ochladí, můžeš ji zase přidat.
Více tenčích vrstev doporučuje v chladném počasí také American Academy of Pediatrics.
U miminek se jako jednoduché orientační pravidlo často používá jedna vrstva navíc oproti tomu, v čem je příjemně dospělému člověku. Neznamená to ale, že dítě musí mít automaticky o jednu silnou bundu víc. Jde spíš o další lehkou vrstvu nebo třeba deku podle situace.
Následující tahák ber jako orientaci, ne jako něco, čím se musíš za každých okolností řídit. Každé dítě je jiné a velkou roli hraje také vítr, déšť, slunce nebo to, jak moc se dítě venku hýbe.
Při těchto teplotách už se podzimní oblečení začíná blížit zimnímu.
Dítě, které chodí a běhá:
tričko nebo body s dlouhým rukávem,
mikina nebo svetr,
teplá bunda,
dlouhé kalhoty, podle počasí a jejich tloušťky doplněné punčocháči nebo tenkými legínami,
teplé ponožky a uzavřené boty,
čepice,
podle potřeby rukavice.
Pokud má dítě zateplené kalhoty a hodně se hýbe, další vrstva pod nimi nemusí být potřeba. U tenkých kalhot, při větru nebo delším pobytu venku se naopak může hodit.
Miminko nebo dítě sedící v kočárku:
body s dlouhým rukávem,
mikina nebo svetr,
teplá bunda, případně teplý overal,
dlouhé kalhoty, případně punčocháče nebo legíny pod ně,
teplé ponožky nebo capáčky,
čepice,
podle počasí deka nebo fusak – kolem 5 °C už může být vhodný fusak a při teplotách kolem 0 °C a níže bývá fusak praktičtější než samotná deka. Při větru nebo delším pobytu venku může být potřeba teplejší varianta i při vyšší teplotě.
Není potřeba automaticky kombinovat několik silných vrstev, teplý overal, fusak i deku najednou. I v chladném počasí může být dítěti příliš teplo.
Tady už se hodí několik vrstev, které můžeš podle počasí jednoduše přidat nebo sundat.
Dítě, které chodí a běhá:
tričko nebo body s dlouhým rukávem,
mikina nebo svetr,
teplejší bunda,
dlouhé kalhoty,
u tenkých kalhot a chladnějšího počasí případně punčocháče nebo tenké legíny,
ponožky a uzavřené boty,
podle větru tenká čepice.
Pokud dítě intenzivně běhá, skáče a leze, může mu být ve stejné kombinaci výrazně tepleji než dítěti, které jde pomalu za ruku.
Miminko nebo dítě sedící v kočárku:
body s dlouhým rukávem,
mikina nebo svetr,
teplejší bunda, případně overal,
dlouhé kalhoty,
podle chladu případně punčocháče nebo legíny pod kalhoty,
ponožky nebo capáčky,
podle počasí čepice,
podle potřeby deka. Když se teplota blíží k 5 °C, může už být praktičtější fusak. Hodí se také při větru nebo pokud budete venku delší dobu.
Při těchto teplotách už hodně záleží na slunci a větru. Jeden den může stačit mikina, jindy se hodí i bunda.
Dítě, které chodí a běhá:
tričko nebo body s krátkým či dlouhým rukávem,
mikina nebo svetr,
lehká bunda podle teploty a počasí,
dlouhé kalhoty,
ponožky a uzavřené boty.
Při 14–15 °C a slunci může aktivnímu dítěti stačit silnější mikina. Když je chladněji, fouká nebo mrholí, lehká bunda už se hodí.
Miminko nebo dítě sedící v kočárku:
body s dlouhým rukávem,
mikina nebo svetr,
podle počasí lehká bunda,
dlouhé kalhoty,
ponožky nebo capáčky,
podle potřeby lehká deka.
Na slunci už může být poměrně teplo, zatímco ve stínu nebo při větru může být pocitově výrazně chladněji.
Dítě, které chodí a běhá:
tričko nebo body,
lehká mikina nebo svetřík s sebou,
při větru nebo dešti lehká bunda,
dlouhé kalhoty,
ponožky a boty.
Pokud je 18 °C, svítí slunce a dítě běhá po hřišti, může mu být v mikině a bundě poměrně rychle teplo.
Miminko nebo dítě sedící v kočárku:
body nebo tričko s dlouhým rukávem,
lehká mikina či svetřík,
podle větru lehká bunda,
dlouhé kalhoty,
ponožky nebo capáčky,
případně tenká deka.
U dítěte v kočárku počítej s tím, že se téměř nehýbe. Proto mu může být chladněji než dítěti, které běhá.
Samotné číslo na teploměru ti neřekne všechno.
Velký rozdíl udělá:
Deset stupňů bez větru může být příjemných. Deset stupňů se studeným větrem už může působit úplně jinak.
Jakmile oblečení promokne, dítě ztrácí teplo rychleji. Mokré oblečení proto v chladném počasí co nejdříve vyměň za suché.
Na podzim může být na přímém slunci výrazně příjemněji než ve stínu.
Dítě, které běhá po hřišti, se zahřeje mnohem víc než miminko, které celou dobu sedí nebo leží v kočárku.
Proto se nedívej jen na to, kolik je venku stupňů. Zkus vzít v úvahu také to, jestli fouká nebo prší a jestli bude dítě běhat, nebo většinu času sedět.
U miminek se rodiče často řídí tím, jestli mají studené ruce. Když zjistí, že ano, přidají další vrstvu.
Jenže chladnější ruce nebo chodidla nemusí znamenat, že je miminku zima. U miminek mohou být studenější ruce a nohy úplně normální. NHS proto doporučuje kontrolovat například zátylek nebo hrudník.
Pokud je dítě příjemně teplé a suché, je pravděpodobně oblečené dobře. Pokud je naopak horké nebo zpocené, je mu příliš teplo a je dobré jednu vrstvu ubrat.
U batolat navíc sleduj, jak moc se venku hýbou. Dítě, které běhá, skáče a leze, se může zahřát velmi rychle, takže může potřebovat méně vrstev než dítě, které sedí v kočárku nebo se pohybuje jen málo.
A pokud se počasí nebo aktivita během dne změní, oblečení můžeš průběžně upravovat.
Typický podzim. 🙂
V takovém případě je vrstvení úplně nejlepší řešení.
Ráno například:
tričko nebo body + mikina + bunda
Odpoledne:
tričko nebo body + mikina
A pokud dítě běhá na slunci, může mu nakonec stačit jen tričko nebo body.
Do kočárku nebo batohu se proto na podzim vyplatí přihodit:
lehkou mikinu,
tenkou čepici,
náhradní ponožky,
lehkou deku,
nepromokavou bundu,
náhradní oblečení, pokud hrozí déšť nebo pořádná návštěva kaluže.
Čepice není potřeba jen proto, že je podzim. Rozhoduje hlavně teplota, vítr a to, jak moc se dítě hýbe.
Při teplém podzimním dni kolem 17 °C batole pravděpodobně nebude čepici vůbec potřebovat. Když se ale ochladí nebo fouká studený vítr, lehká čepice může přijít vhod.
Tady už nejde jen o pohodlí, ale o bezpečnost.
Dítě by nemělo být připoutané do autosedačky v silné zimní bundě nebo kombinéze.
Silná výplň bundy se může při nárazu stlačit. Pásy, které se předtím zdály utažené, pak mohou být najednou příliš volné a dítě nemusí být v sedačce dostatečně pevně zajištěné.
American Academy of Pediatrics proto doporučuje obléct dítě do autosedačky raději do několika tenčích vrstev. Pokud je v autě chladno, můžeš přes připoutané dítě položit deku nebo v autě jednoduše přitopit.
Když si ráno nebudeš jistá, co dítěti obléct, stačí se držet několika jednoduchých pravidel:
1. Podívat se nejen na teplotu, ale také na vítr a déšť.
2. Rozmyslet si, jestli bude dítě sedět, nebo běhat.
3. Použít několik tenčích vrstev, které můžeš snadno sundat.
4. U miminka se orientovat zhruba podle svého oblečení a přidat jednu lehkou vrstvu navíc.
5. Během pobytu venku dítě občas zkontrolovat a podle potřeby vrstvu přidat nebo ubrat.
Někdy je nejlepší udělat to úplně jednoduše:
Obléct. Vyrazit ven. Zkontrolovat. A podle potřeby jednu vrstvu sundat nebo přidat.
American Academy of Pediatrics / HealthyChildren.org
NHS
Osm malých návyků, které ti pomohou zabránit tomu, aby se nepořádek nahromadil do chvíle, kdy nevíš, co uklízet dřív.
Uklízet domácnost s malým dítětem je někdy tak trochu boj s větrnými mlýny.
Posbíráš hračky a za chvíli jsou zase všude. Umyješ nádobí, pak uvaříš a můžeš začít znovu. Do toho kupa prádla, drobky na podlaze a radši už ani nemyslíš na to, že sprchový kout máš v plánu vyčistit zoufale dlouho.
Nemám potřebu mít doma všechno dokonale uklizené. Zároveň se ale necítím dobře, když se nepořádek začne hromadit a já najednou nevím, co uklízet dřív.
Proto se nesnažím uklidit všechno najednou. Mnohem víc mi vyhovují malé návyky, díky kterým se nepořádek většinou nestihne nahromadit do stavu, kdy mi z něj jdou oči šejdrem.
Tady je osm věcí, které mi pomáhají udržovat doma alespoň přijatelný pořádek, i když na velký úklid nemám čas.
Když jdu z jedné místnosti do druhé, rozhlédnu se, jestli s sebou nemůžu něco odnést.
Hrnek ze stolu do kuchyně. Oblečení do ložnice. Autíčko zpět do krabice. Prázdný obal do koše.
Neznamená to, že při každém přechodu mezi místnostmi musím něco hledat a uklízet. Pokud ale vidím věc, která patří přesně tam, kam mám namířeno, vezmu ji s sebou.
Je to maličkost, která zabere pár vteřin. Když ji ale během dne několikrát zopakuji, večer už mám mnohem méně práce.
Když jsem opravdu unavená, to poslední, po čem toužím, je hodinový úklid.
Místo toho si nastavím na stopkách deset minut a zaměřím se jen na největší nepořádek. Na to, co je až moc na očích, co mi vadí nejvíc nebo co by mi následující ráno hodně překáželo.
Posbírám hračky z podlahy, odnesu nádobí, srovnám věci na stole nebo vytáhnu prádlo ze sušičky.
Ne vždycky stihnu všechno. Rozdíl ale udělá i několik minut. Ráno pak nevstávám do domácnosti, ve které mám okamžitě pocit, že musím začít uklízet už před snídaní.
Největší nepořádek podle mě vytvářejí věci, u kterých vlastně nevíme, kam patří.
Položíme je proto na stůl, na komodu nebo do skříňky s tím, že je uklidíme později. Jenže později pořád nevíme co s nimi, takže tam zůstanou.
Když má každá věc své stálé místo, nemusím při úklidu přemýšlet, co s ní. Jednoduše ji vrátím tam, kam patří.
A pokud pro nějakou věc místo dlouhodobě nemám, je možná čas položit si otázku, jestli ji doma opravdu potřebuji.
Během dne vznikne pár krátkých chvil, kdy na něco čekám.
Než se uvaří voda v konvici. Než se mi v mikrovlnce ohřeje jídlo.
Za několik minut samozřejmě neuklidím celý dům. Můžu ale vyklidit část myčky (nesmím však zapomenout, že jsem to udělala, abych k čistému nádobí omylem nepřidala špinavé – to nesnáším!), otřít kuchyňskou linku, uklidit pár věcí nebo roztřídit prádlo.
Neberu to jako povinnost. Když se mi nechce, klidně těch pár minut jen stojím a nic nedělám. Když mám ale trochu energie navíc, právě tyto krátké chvíle mi pomáhají vypořádat se s drobnostmi, které by se jinak postupně nasčítaly.
Jeden hrnek odnesu snadno. Jeden obal vyhodím rychle. Několik kousků oblečení uklidím během chvilky.
Když je ale nechávám postupně přibývat, vznikne z nich hromada, do které se mi už vůbec nechce.
Snažím se proto uklízet průběžně.
Samozřejmě to nejde pokaždé. Někdy mi v tom zabrání dítě, někam spěchám nebo na to zkrátka nemám kapacitu. Nejde o to hlídat každou odloženou věc. Jde o to nenechávat úplně všechno na později.
Čím větší hromada totiž vznikne, tím víc energie mě stojí vůbec začít.
Ne vždy mi vyhovuje uklízet jednu místnost kompletně od začátku do konce. Místo toho si jednotlivé práce rozděluji podle toho, jak často je skutečně potřeba je udělat.
Některé věci řeším skoro každý den, například nádobí nebo kuchyňskou linku. Jiné stačí jednou týdně, jednou za dva týdny nebo ještě méně často.
Můžu si tak určit den na podlahy, jiný den na povlečení a jindy zase na úklid koupelny. Místo velkého úklidu celého domu mám pokaždé jeden konkrétní úkol, který zvládnu i během kratší chvíle.
Existuje spousta představ o tom, jak často by se mělo vysávat, vytírat, převlékat povlečení, mýt okna nebo utírat prach.
Jenže každá domácnost to má jinak.
Někdo potřebuje vysávat každý den, jinému stačí jednou týdně. Někomu vadí každé smítko, jiný si ho ani nevšimne. Záleží na počtu lidí, dětech, zvířatech, alergiích i na tom, co je důležité právě pro tebe.
Některé domácí práce opravdu nemusí být hotové tak často, jak si možná myslíš. Pokud něco není špinavé, nepřekáží ti to a nikomu to neškodí, může to pravděpodobně ještě chvíli počkat.
Ušetřený čas můžeš věnovat něčemu, co je pro tebe v danou chvíli důležitější. Klidně i odpočinku.
Čím víc věcí doma máme, tím víc jich musíme uklízet.
Nemusíš se kvůli tomu stát minimalistkou a zbavit se poloviny domácnosti. Pomáhá ale čas od času projít jednu zásuvku, skříňku nebo polici a vyřadit věci, které už nepoužíváš.
A nemusíš vytřídit celý dům během jednoho víkendu. Hlavně pro spoustu maminek by to byl pravděpodobně nadlidský úkol.
Stačí začít malou částí. Třeba jednou zásuvkou v kuchyni, dětským oblečením, ze kterého dítě vyrostlo, nebo kosmetikou, která už dávno měla skončit v koši.
Každá věc, kterou nepoužíváš, totiž zabírá místo a při úklidu ji musíš pořád dokola přesouvat.
Udržovat doma pořádek neznamená, že budeš celý den chodit s hadrem v ruce a uklízet po ostatních.
Pro mě je cílem hlavně to, aby se nepořádek nenahromadil do stavu, kdy nevím, kde začít a nejraději bych nedělala vůbec nic.
Domácnost nemusí být dokonale čistá, aby se v ní dalo příjemně žít. Stačí, když funguje, důležité věci najdeš a doma se cítíš dobře.
Jsou chvíle, kdy nejde jen o neuklizenou domácnost. Povinnosti se hromadí, náladu máš pod psa a nevíš, co udělat, aby ses cítila lépe.
Právě pro takové chvíle jsem vytvořila Mapu první pomoci pro náročné dny. Najdeš v ní 12 jednoduchých tipů, které ti pomohou na chvíli se zastavit, srovnat si myšlenky a vybrat si jeden malý krok, kterým můžeš začít.
Stáhni si Mapu první pomoci zdarma →
Jednoduché nápady na hraní doma i venku, které nevyžadují drahé pomůcky a mohou dítě zabavit i ve dnech, kdy už vám dochází inspirace.
Ne každé batole budou bavit všechny aktivity. Berte je hlavně jako inspiraci.
Jsou dny, kdy mám pocit, že už mi opravdu dochází nápady, co se svým synem podniknout. Co bychom ještě mohli vymyslet. S čím si hrát. Jak ho zabavit.
Také kolikrát nemám kapacitu pořád vymýšlet nové aktivity. Nějaký čas musím věnovat i domácím pracím, aby mi domácnost nespadla na hlavu.
Jsou ale i dny, kdy prostě potřebuji uvařit oběd, vyprat prádlo nebo si jen na pár minut sednout a vydechnout.
Pokud máte doma dvouleté dítě, nejspíš ten pocit dobře znáte. Skloubit péči o dítě s domácností není vždycky jednoduché.
Uvědomila jsem si však jednu věc. Nemusím své dítě zabavovat každou minutu dne. Někdy je úplně v pořádku, když se batole chvíli nudí. Právě z nudy často vznikají nové nápady a dítě dostává prostor zapojit vlastní fantazii.
Samozřejmě to nefunguje pokaždé. Ale občas stojí za to dát batoleti chvíli prostor a uvidíte, s čím přijde.
A hlavně jsem zjistila, že nemusíme mít doma drahé Montessori pomůcky ani každý den vymýšlet složité aktivity. Dětem často úplně stačí ty nejobyčejnější věci.
Postupně jsem přišla na to, že je dobré navázat na to, co dítě přirozeně přitahuje. Některé děti milují přendávání věcí, jiné vodu, další kreslení nebo třeba cupování papíru. Když objevíte, co vaše dítě zajímá nejvíc, často stačí tuto činnost jen trochu rozvinout a o zábavu je postaráno.
Třeba pokud vaše dítě nadšeně cupuje toaletní papír, možná občas stojí za to obětovat jednu ruličku. Dítě se zabaví a vy získáte pár minut navíc. Někdy právě takové drobnosti dokážou zachránit náročnější den.
Přesně pro takové chvíle jsem sepsala seznam aktivit, které se osvědčily u nás doma.
Ne každé batole si vydrží hrát samo stejně dlouho. A některá si sama nehrají téměř vůbec. I to je úplně normální.
Samostatné hře se většinou učí postupně. Každému dítěti funguje něco trochu jiného. Mně se nejvíc osvědčilo toto:
Nemusí to být půl hodiny. I pět nebo deset minut samostatné hry je skvělý začátek.
Stáhněte si zdarma Mapu první pomoci pro náročné dny. Pomůže vám na chvíli se zastavit, nadechnout se a udělat si v myšlenkách trochu větší pořádek.
Tohle u nás už dlouho hodně frčí. Pokud má vaše dítě rádo něco někam přesypávat nebo přendávat, dejte do dózy několik různých čajových sáčků a vedle připravte misku nebo jinou nádobu.
Každý sáček navíc voní trochu jinak. Můžete si k nim společně přivonět a udělat si z toho malou legraci.
„Jééé, to ale krásně voní! Čuchy čuch!“
Možná vás překvapí, jak dlouho dítě vydrží přendávat sáčky z jedné nádoby do druhé a objevovat jejich různé vůně.
Je až překvapivé, kolik zábavy dokáže přinést obyčejný nafukovací balónek.
Pinkejte si spolu, chytejte ho nebo se snažte, aby nespadl na zem. Můžete pinkat různými částmi těla nebo nafouknout balónek, pustit ho nezavázaný a sledovat, jak létá po místnosti.
Kolikrát už jsem si málem vyfoukla plíce, jak po mně syn chtěl pořád dokola nafukovat balónek a posílat ho po obýváku. 😄
Pokud vaše dítě miluje vodu, zkuste toho využít.
Můžete ho postavit na učicí věž ke dřezu (po odstranění všech nebezpečných předmětů) a pustit jen slabý proud vody, aby se zbytečně neplýtvalo. Nebo připravit misku s vodou a několik kelímků.
Další možností je nalít trochu vody na plech, přidat víčko nebo malou hračku a společně sledovat, jak plave.
Jen počítejte s tím, že kolem bude nejspíš trochu mokro. Ručník po ruce se bude hodit. 😄
Máte doma pejska nebo jiné domácí zvířátko? Využijte toho.
Dítě může pejskovi házet hračku nebo se společně učit jednoduché povely, jako jsou sedni, lehni nebo pac.
Pro děti bývá kontakt se zvířaty velkou zábavou.
Batolata často nejvíc baví to, co právě dělají rodiče.
Nechte dítě pomáhat při praní, podávat prádlo, utírat prach nebo společně převlékat peřiny. U nás syn miluje mačkání tlačítek na pračce. Naštěstí máme dětskou pojistku, takže si to může užít bez obav. 😊
Přitom si přirozeně procvičuje nové dovednosti a má radost, že může pomáhat.
Polštáře, deky, židle nebo krabice.
Stačí pár věcí a během několika minut můžete vytvořit jednoduchou překážkovou dráhu.
Batolata pohyb většinou milují a navíc si při tom krásně vybijí energii.
Možná vás překvapí, jak dlouho dokáže zabavit obyčejný lehký igelitový sáček.
Vyhazujte ho do vzduchu a sledujte, jak pomalu padá k zemi.
Je lehký, padá pomalu a děti jeho pohyb většinou fascinuje.
Zkuste dítěti ukázat, jak nakreslit sluníčko, srdíčko nebo třeba kytičku.
Nemusí to být dokonalé. Důležitá je radost ze společného tvoření.
Ukazujte na předměty kolem sebe.
„Kde je lampa?“
„Kde jsou dveře?“
„Kde je gauč?“
Dítě si tak úplně přirozeně rozšiřuje slovní zásobu. Můžete si z toho udělat i malou hru a nechat dítě, aby vám jednotlivé věci ukazovalo.
Pusťte oblíbenou písničku a prostě si zatancujte.
Nemusíte umět žádné choreografie.
Stačí to spolu pořádně rozjet. U nás je tanec skoro jistota, když potřebujeme zvednout náladu. 😊
Máte doma kytaru, xylofon, flétnu nebo třeba jen chrastítko?
Nechte dítě objevovat nové zvuky. Pokud sami hrajete na nějaký hudební nástroj, zahrajte mu jednoduchou melodii a nechte ho, ať si také vyzkouší pár tónů.
Hudba bývá pro batolata velká zábava.
Tahle aktivita je u nás hodně oblíbená.
Vy si můžete v klidu udělat kávu a dítěti nalít do malého hrnečku třeba vlažné mléko nebo jiný vhodný nápoj.
Pak si společně sedněte a dejte si své „kafíčko“.
Dítě si procvičuje pití z hrnečku a zároveň má radost, že dělá něco společně s vámi. A vy si možná konečně stihnete vypít kávu ještě teplou. 😊
Ani venku nemusíte vymýšlet složitý program. Děti často nejvíc baví obyčejné věci, kterých si my dospělí už ani nevšímáme. Stačí zpomalit, dívat se na svět jejich očima a nechat je objevovat.
Dejte dítěti malou konvičku, napusťte do ní trochu vody a nechte ho zalévat kytičky.
Je až překvapivé, jak dlouho dokáže tahle jednoduchá činnost děti bavit.
Nemusíte nutně jezdit do zoo.
Stačí se zastavit a společně pozorovat zvířátka, která žijí kolem vás.
Mravenci, berušky, pavouci, motýli, šneci nebo třeba slepičky u vás nebo u sousedů. Povídejte si o tom, co právě dělají.
Můžete říkat například:
„Podívej, tady leze beruška.“
„Vidíš, jak si pavouk staví pavučinu?“
Děti bývají skvělými pozorovateli.
Obzvlášť v létě bývá voda téměř jistota.
Nemusíte mít velký bazén. Někdy úplně stačí lavor, kýbl nebo malá vanička.
Přidejte pár kelímků, mističek nebo hraček a dítě může přelévat vodu, cákat nebo si jen máčet nožičky.
Pokud máte možnost, můžete zajít i k mělkému potůčku nebo řece a společně objevovat, jak voda teče.
Klasika, která většinou nezklame.
Dítě si užije skluzavku, houpačky nebo pískoviště a zároveň může pozorovat ostatní děti nebo si s nimi postupně začít hrát.
Pokud je to na daném místě povolené a bezpečné, můžete společně pozorovat nebo nakrmit například kachny, slepičky nebo jiná hospodářská zvířata.
Jen nezapomeňte používat vhodné krmivo.
Někdy stačí vzít ven oblíbené autíčko, bagr nebo panenku.
Najednou je hra úplně jiná než doma.
Autíčko může jezdit po chodníku nebo z kopečka, bagr nabírat kamínky a panenka se může vydat třeba až na hřiště.
Jedna z nejoblíbenějších aktivit našeho syna.
Najděte místo, kde je hodně kamínků.
Můžete je třídit podle velikosti nebo barvy, stavět z nich hromádky, házet je do vody nebo si je jen navzájem podávat.
Obyčejné kamínky někdy zabaví víc než drahá hračka. Alespoň u nás.
Tohle je jednoduchá hra, kterou můžete hrát téměř kdekoliv.
Řekněte například:
„Najdi něco zeleného.“
„Najdi něco žlutého.“
„Najdi červenou kytičku.“
Dítě se přitom úplně přirozeně učí poznávat barvy.
Pokud rádi cvičíte venku, můžete to zkusit i s dítětem.
Zkuste si udělat pár dřepů, výpadů nebo si zaskákat na místě.
Je velká šance, že vás dítě začne napodobovat.
Nemusí to být žádný pořádný trénink. Spíš společně strávený čas a radost z pohybu.
Dnes se často mluví o tom, že každá hra by měla dítě něco naučit.
Jenže batolata se učí právě tím, že si hrají.
I obyčejné házení balónkem, přelévání vody nebo pozorování mravenců rozvíjí spoustu důležitých dovedností.
Někdy máme jako rodiče pocit, že musíme neustále vymýšlet nové a nové aktivity. Ve skutečnosti ale děti často nejvíc baví právě obyčejné věci a společně strávený čas.
Nemusíte mít připravený program na každou minutu dne. Děti se učí i při úplně obyčejné hře a někdy jim nejvíc prospěje právě prostor pro vlastní nápady.
Možná vaše dítě nebude bavit každá z výše uvedených aktivit.
U některé vydrží dvě minuty, u jiné třeba půl hodiny. A možná se k některým nebude chtít vracet vůbec.
A to je úplně v pořádku.
Každé dítě je jiné a každé baví něco jiného.
Berte tento seznam hlavně jako inspiraci pro dny, kdy už vám dochází nápady nebo si jen chcete zpříjemnit společně strávený čas.
Nemusíte mít připravený program na každou minutu dne ani neustále vymýšlet nové aktivity.
A stejně tak nemusíte mít výčitky, když si vaše dítě chvíli hraje samo a vy si mezitím vypijete v klidu kávu nebo si na pár minut odpočinete.
Protože i vaše pohoda je pro vaše dítě důležitá. 💛
Myslela jsem si, že uběhnout 5 km s kočárkem bude úplně v pohodě. Před otěhotněním jsem běhala skoro každý den a zvládala jsem mnohem delší vzdálenosti. Jenže tehdy jsem měla čas. Po práci, o víkendu, kdykoliv se mi chtělo.
Když jsem otěhotněla, s během jsem postupně skončila. A ve chvíli, kdy jsem byla „jak velryba“ (ano, už v šestém měsíci jsem vypadala jako v devátém), jsem přestala se sportem úplně. Byla jsem ráda, že jsem se po práci vůbec doplazila domů.
O to víc jsem po porodu snila o tom, kdy zase začnu běhat.
První tři měsíce jsem chodila jen na procházky. A pak jsem si dala cíl: uběhnout 5 km s kočárkem.
V hlavě to bylo jednoduché. Vždyť 5 km pro mě dřív nic neznamenalo. Říkala jsem si, že to dám levou zadní.
Realita? Úplně jiná.
Najednou to nebylo jen o tom, že se převleču, obuji boty a jdu. Najednou to byla logistická operace.
Nejdřív nakojit miminko. Jenže když jí každou hodinu, plánování běhu je skoro nemožné. Pak přebalit. Někdy rychlovka, jindy menší katastrofa. Obléct miminko podle počasí. V zimě ideálně jako na Sibiř. A hlavně trefit moment, kdy bude chtít spát.
A když už se tohle všechno podaří, zjistíš, že uběhla skoro hodina. A to jsi ještě ani nevyšla z domu.
Do toho samozřejmě nějaká ta plačící krize.
A pak si uvědomíš, že jsi ještě ani nezačala chystat sebe.
To, co mi dřív zabralo půl hodiny, jsem se najednou naučila zvládnout za pět minut. Jinak by to totiž vůbec nešlo.
Pak přišlo další nemilé překvapení. Vytáhla jsem své staré sportovní oblečení… a nevešla se do něj. Po porodu mi totiž pořád zůstalo dost kilo navíc. Takže místo funkčních legín jsem běžela ve vytahaných teplácích, které už měly nejlepší roky za sebou.
Když jsem konečně vyrazila ven, přišlo to největší překvapení.
Běhat a tlačit kočárek není vůbec sranda. Ani po rovince.
Tep jsem měla snad 190, dech nikde a neuběhla jsem ani jeden kilometr. Navíc jsem vyrazila pozdě, takže jsem věděla, že se brzy budu muset vrátit kvůli kojení.
A pak začalo pršet.
Pláštěnku na kočárek jsem měla. Jenže jsem vůbec netušila, jak ji správně nasadit.
Stála jsem tam v dešti, snažila se přijít na to, jak to funguje, mezitím se miminko probudilo a začalo plakat, protože jsem zastavila. Já zmoklá jak slepice, nervózní, zmatená… a měla jsem chuť se rozbrečet taky.
A v tu chvíli si říkám, jestli to má vůbec smysl a jestli jsem radši neměla ten čas obětovat spánku.
Nakonec jsem pláštěnku nějak nasadila. Upřímně? Byla tam asi naopak. Ale byla jsem ráda, že tam je aspoň nějak.
Od té doby se vždycky před odchodem dívám na předpověď počasí.
Takže jsem se vracela domů mokrá, zadýchaná a trochu zklamaná, že mi první pokus uběhnout 5 km nevyšel.
Ale víš co… něco přece jen vyšlo.
Fyzicky jsem se necítila úplně dobře, ale v hlavě to bylo najednou lepší.
Řekla jsem si, že každý pohyb se počítá a někde se začít musí. Moje tělo jako by úplně zapomnělo, že někdy běhalo. Bylo to, jako bych začínala od nuly.
Nejtěžší na tom nebylo uběhnout těch 5 km. Ale vůbec se dostat z domu.
Podruhé to bylo o něco lepší. Potřetí jsem těch 5 km konečně uběhla.
A hlavně jsem přišla na to, jak si to celé nastavit tak, aby to vůbec fungovalo.
Nejvíc se mi osvědčilo připravit si všechno dopředu. Nachystat oblečení, klíče, mobil, kapesníky a naplánovat trasu. Pak přebalit miminko, nakojit ho, obléct sebe i jeho, dát ho do kočárku a nepřemýšlet. Prostě jít.
Protože jakmile začneš přemýšlet, je konec.
Velká chyba, kterou jsem udělala na začátku, byla očekávání. Myslela jsem si, že navážu tam, kde jsem skončila. Jenže po porodu to tak nefunguje.
Pokud na sebe hned na začátku naložíš moc, spíš tě to odradí.
Mnohem lepší je začít postupně. Klidně kombinovat běh s chůzí. Třeba minutu běžet, dvě minuty jít. Postupně ty běžecké úseky prodlužovat.
Neřešit tempo. Neřešit výkon. Jen se hýbat.
A klidně se připrav na to, že v některých chvílích poběžíš pomaleji než chodíš. Ano, i to se stane. A víš co? Je to úplně v pořádku. Nenech se odradit ani tím, že se na tebe někdo dívá. Každý nějak začínal — jen to většinou není vidět.
Hodně mi pomohlo mít naplánovanou trasu. Když jsem ji neměla, ztrácela jsem směr i motivaci a často jsem to vzdala dřív. Když víš, kam běžíš, je to jednodušší.
Další věc, která mi fungovala, byly sportovní hodinky. Viděla jsem, kolik jsem uběhla, jaké mám tempo, jak se posouvám. Ale ještě víc mi pomohlo zapisovat si běhy do diáře. Vidět to černé na bílém. Kolikrát týdně jsem běžela, kolik kilometrů jsem dala.
To tě začne motivovat víc, než si myslíš.
Co se týče četnosti, začala jsem jednou týdně. Zbytek byly procházky. Postupně můžeš přidávat, ale není kam spěchat. Důležité je vydržet.
A pak je tu kočárek.
Upřímně? Na začátek je jedno, jaký máš. Důležité je, že jdeš. My jsme si po půl roce pořídili sportovní kočárek, který je na běhání mnohem pohodlnější. Ale není to podmínka.
Moje hlavní motivace byla jednoduchá. Zhubnout a cítit se líp.
Po porodu jsem měla asi 30 kilo navíc. Začala jsem se vážit jednou měsíčně a zapisovat si to. Neřešila jsem vážení každý týden, protože to spíš demotivuje. Dlouhodobý pohled dává větší smysl.
A ono to fungovalo.
I bez toho, že bych se hned hlídala ve stravě. Kila šla postupně dolů. Možná i díky kojení, možná díky pohybu. Postupně jsem začala řešit i jídlo, ale to pro mě bylo mnohem těžší než samotný běh.
Dneska mám většinu těch kil pryč.
A víš, co bych udělala jinak, kdybych začínala znovu?
Neměla bych tak velká očekávání.
Nesnažila bych se hned uběhnout 5 km v kuse. Začala bych pomaleji. Dala bych si víc prostoru.
Nejde o těch 5 kilometrů.
Jde o ten pocit, že jsi to nevzdala.
Že jsi i přes únavu a pochybnosti vyšla ven a udělala něco pro sebe.
A možná právě tohle ti pomůže cítit se na mateřské o něco víc v pohodě.
Protože upřímně — jít běhat skrz únavu je ta největší výzva na mateřské.
Ale pokud ji zvládneš, dá ti to pocit, který ti žádný odpočinek nenahradí.
Mohlo by vás zajímat:
