Praktické tipy

Realita po porodu je jiná než představy

Myslela jsem si, že uběhnout 5 km s kočárkem bude úplně v pohodě. Před otěhotněním jsem běhala skoro každý den a zvládala jsem mnohem delší vzdálenosti. Jenže tehdy jsem měla čas. Po práci, o víkendu, kdykoliv se mi chtělo.

Když jsem otěhotněla, s během jsem postupně skončila. A ve chvíli, kdy jsem byla „jak velryba“ (ano, už v šestém měsíci jsem vypadala jako v devátém), jsem přestala se sportem úplně. Byla jsem ráda, že jsem se po práci vůbec doplazila domů.

O to víc jsem po porodu snila o tom, kdy zase začnu běhat.

První tři měsíce jsem chodila jen na procházky. A pak jsem si dala cíl: uběhnout 5 km s kočárkem.

V hlavě to bylo jednoduché. Vždyť 5 km pro mě dřív nic neznamenalo. Říkala jsem si, že to dám levou zadní.

Realita? Úplně jiná.

Nejtěžší není běh, ale všechno kolem

Najednou to nebylo jen o tom, že se převleču, obuji boty a jdu. Najednou to byla logistická operace.

Nejdřív nakojit miminko. Jenže když jí každou hodinu, plánování běhu je skoro nemožné. Pak přebalit. Někdy rychlovka, jindy menší katastrofa. Obléct miminko podle počasí. V zimě ideálně jako na Sibiř. A hlavně trefit moment, kdy bude chtít spát.

A když už se tohle všechno podaří, zjistíš, že uběhla skoro hodina. A to jsi ještě ani nevyšla z domu.

Do toho samozřejmě nějaká ta plačící krize.

A pak si uvědomíš, že jsi ještě ani nezačala chystat sebe.

To, co mi dřív zabralo půl hodiny, jsem se najednou naučila zvládnout za pět minut. Jinak by to totiž vůbec nešlo.

Pak přišlo další nemilé překvapení. Vytáhla jsem své staré sportovní oblečení… a nevešla se do něj. Po porodu mi totiž pořád zůstalo dost kilo navíc. Takže místo funkčních legín jsem běžela ve vytahaných teplácích, které už měly nejlepší roky za sebou.

První pokus: studená sprcha

Když jsem konečně vyrazila ven, přišlo to největší překvapení.

Běhat a tlačit kočárek není vůbec sranda. Ani po rovince. 

Tep jsem měla snad 190, dech nikde a neuběhla jsem ani jeden kilometr. Navíc jsem vyrazila pozdě, takže jsem věděla, že se brzy budu muset vrátit kvůli kojení.

A pak začalo pršet.

Pláštěnku na kočárek jsem měla. Jenže jsem vůbec netušila, jak ji správně nasadit.

Stála jsem tam v dešti, snažila se přijít na to, jak to funguje, mezitím se miminko probudilo a začalo plakat, protože jsem zastavila. Já zmoklá jak slepice, nervózní, zmatená… a měla jsem chuť se rozbrečet taky.

A v tu chvíli si říkám, jestli to má vůbec smysl a jestli jsem radši neměla ten čas obětovat spánku.

Nakonec jsem pláštěnku nějak nasadila. Upřímně? Byla tam asi naopak. Ale byla jsem ráda, že tam je aspoň nějak.

Od té doby se vždycky před odchodem dívám na předpověď počasí.

Takže jsem se vracela domů mokrá, zadýchaná a trochu zklamaná, že mi první pokus uběhnout 5 km nevyšel.

Ale víš co… něco přece jen vyšlo.
Fyzicky jsem se necítila úplně dobře, ale v hlavě to bylo najednou lepší.

Řekla jsem si, že každý pohyb se počítá a někde se začít musí. Moje tělo jako by úplně zapomnělo, že někdy běhalo. Bylo to, jako bych začínala od nuly.

Nejtěžší na tom nebylo uběhnout těch 5 km. Ale vůbec se dostat z domu.

Jak jsem se to naučila zvládat

Podruhé to bylo o něco lepší. Potřetí jsem těch 5 km konečně uběhla.

A hlavně jsem přišla na to, jak si to celé nastavit tak, aby to vůbec fungovalo.

Nejvíc se mi osvědčilo připravit si všechno dopředu. Nachystat oblečení, klíče, mobil, kapesníky a naplánovat trasu. Pak přebalit miminko, nakojit ho, obléct sebe i jeho, dát ho do kočárku a nepřemýšlet. Prostě jít.

Protože jakmile začneš přemýšlet, je konec.

Velká chyba, kterou jsem udělala na začátku, byla očekávání. Myslela jsem si, že navážu tam, kde jsem skončila. Jenže po porodu to tak nefunguje.

Pokud na sebe hned na začátku naložíš moc, spíš tě to odradí.

Mnohem lepší je začít postupně. Klidně kombinovat běh s chůzí. Třeba minutu běžet, dvě minuty jít. Postupně ty běžecké úseky prodlužovat.

Neřešit tempo. Neřešit výkon. Jen se hýbat.
A klidně se připrav na to, že v některých chvílích poběžíš pomaleji než chodíš. Ano, i to se stane. A víš co? Je to úplně v pořádku. Nenech se odradit ani tím, že se na tebe někdo dívá. Každý nějak začínal — jen to většinou není vidět.

Co mi pomohlo vydržet

Hodně mi pomohlo mít naplánovanou trasu. Když jsem ji neměla, ztrácela jsem směr i motivaci a často jsem to vzdala dřív. Když víš, kam běžíš, je to jednodušší.

Další věc, která mi fungovala, byly sportovní hodinky. Viděla jsem, kolik jsem uběhla, jaké mám tempo, jak se posouvám. Ale ještě víc mi pomohlo zapisovat si běhy do diáře. Vidět to černé na bílém. Kolikrát týdně jsem běžela, kolik kilometrů jsem dala.

To tě začne motivovat víc, než si myslíš.

Co se týče četnosti, začala jsem jednou týdně. Zbytek byly procházky. Postupně můžeš přidávat, ale není kam spěchat. Důležité je vydržet.

A pak je tu kočárek.

Upřímně? Na začátek je jedno, jaký máš. Důležité je, že jdeš. My jsme si po půl roce pořídili sportovní kočárek, který je na běhání mnohem pohodlnější. Ale není to podmínka.

Co bych udělala jinak

Moje hlavní motivace byla jednoduchá. Zhubnout a cítit se líp.

Po porodu jsem měla asi 30 kilo navíc. Začala jsem se vážit jednou měsíčně a zapisovat si to. Neřešila jsem vážení každý týden, protože to spíš demotivuje. Dlouhodobý pohled dává větší smysl.

A ono to fungovalo.

I bez toho, že bych se hned hlídala ve stravě. Kila šla postupně dolů. Možná i díky kojení, možná díky pohybu. Postupně jsem začala řešit i jídlo, ale to pro mě bylo mnohem těžší než samotný běh.

Dneska mám většinu těch kil pryč.

A víš, co bych udělala jinak, kdybych začínala znovu?

Neměla bych tak velká očekávání.

Nesnažila bych se hned uběhnout 5 km v kuse. Začala bych pomaleji. Dala bych si víc prostoru.

Co mi fakt pomohlo (a může pomoct i tobě)

• Prokládat běh svižnou chůzí (na začátku jsem víc chodila než běhala).
• Neřešit tempo vůbec (s kočárkem je jasné, že jsi pomalejší).
• Připravit si všechno dopředu.
• Jít ven i když se ti nechce (nepřemýšlet nad tím moc dlouho).
• Naplánovat si trasu dopředu, ať víš, kam běžíš.
• Zapisovat si běhy (do aplikace nebo klidně do diáře).
• Začít klidně jen jednou týdně a postupně přidávat.

Na závěr

Nejde o těch 5 kilometrů.
Jde o ten pocit, že jsi to nevzdala.
Že jsi i přes únavu a pochybnosti vyšla ven a udělala něco pro sebe.
A možná právě tohle ti pomůže cítit se na mateřské o něco víc v pohodě.

Protože upřímně — jít běhat skrz únavu je ta největší výzva na mateřské.
Ale pokud ji zvládneš, dá ti to pocit, který ti žádný odpočinek nenahradí.

Mohlo by vás zajímat: 

• Realita mateřství: 7 věcí, které vám nikdo neřekl.
• 7 věcí, které mi pomohly zvládnout mateřskou v klidu (i když to někdy bylo na hraně).
• Proč máme pocit, že jsme nic nestihli – i když jsme se celý den nezastavili.