_final2.png){kind=logo}
Praktické tipy, zkušenosti a maličkosti, které mohou usnadnit každodenní život.
Jednoduché nápady na hraní doma i venku, které nevyžadují drahé pomůcky a mohou dítě zabavit i ve dnech, kdy už vám dochází inspirace.
Ne každé batole budou bavit všechny aktivity. Berte je hlavně jako inspiraci.
Jsou dny, kdy mám pocit, že už mi opravdu dochází nápady, co se svým synem podniknout. Co bychom ještě mohli vymyslet. S čím si hrát. Jak ho zabavit.
Také kolikrát nemám kapacitu pořád vymýšlet nové aktivity. Nějaký čas musím věnovat i domácím pracím, aby mi domácnost nespadla na hlavu.
Jsou ale i dny, kdy prostě potřebuji uvařit oběd, vyprat prádlo nebo si jen na pár minut sednout a vydechnout.
Pokud máte doma dvouleté dítě, nejspíš ten pocit dobře znáte. Skloubit péči o dítě s domácností není vždycky jednoduché.
Uvědomila jsem si však jednu věc. Nemusím své dítě zabavovat každou minutu dne. Někdy je úplně v pořádku, když se batole chvíli nudí. Právě z nudy často vznikají nové nápady a dítě dostává prostor zapojit vlastní fantazii.
Samozřejmě to nefunguje pokaždé. Ale občas stojí za to dát batoleti chvíli prostor a uvidíte, s čím přijde.
A hlavně jsem zjistila, že nemusíme mít doma drahé Montessori pomůcky ani každý den vymýšlet složité aktivity. Dětem často úplně stačí ty nejobyčejnější věci.
Postupně jsem přišla na to, že je dobré navázat na to, co dítě přirozeně přitahuje. Některé děti milují přendávání věcí, jiné vodu, další kreslení nebo třeba cupování papíru. Když objevíte, co vaše dítě zajímá nejvíc, často stačí tuto činnost jen trochu rozvinout a o zábavu je postaráno.
Třeba pokud vaše dítě nadšeně cupuje toaletní papír, možná občas stojí za to obětovat jednu ruličku. Dítě se zabaví a vy získáte pár minut navíc. Někdy právě takové drobnosti dokážou zachránit náročnější den.
Přesně pro takové chvíle jsem sepsala seznam aktivit, které se osvědčily u nás doma.
Ne každé batole si vydrží hrát samo stejně dlouho. A některá si sama nehrají téměř vůbec. I to je úplně normální.
Samostatné hře se většinou učí postupně. Každému dítěti funguje něco trochu jiného. Mně se nejvíc osvědčilo toto:
Nemusí to být půl hodiny. I pět nebo deset minut samostatné hry je skvělý začátek.
Stáhněte si zdarma Mapu první pomoci pro náročné dny. Pomůže vám na chvíli se zastavit, nadechnout se a udělat si v myšlenkách trochu větší pořádek.
Tohle u nás už dlouho hodně frčí. Pokud má vaše dítě rádo něco někam přesypávat nebo přendávat, dejte do dózy několik různých čajových sáčků a vedle připravte misku nebo jinou nádobu.
Každý sáček navíc voní trochu jinak. Můžete si k nim společně přivonět a udělat si z toho malou legraci.
„Jééé, to ale krásně voní! Čuchy čuch!“
Možná vás překvapí, jak dlouho dítě vydrží přendávat sáčky z jedné nádoby do druhé a objevovat jejich různé vůně.
Je až překvapivé, kolik zábavy dokáže přinést obyčejný nafukovací balónek.
Pinkejte si spolu, chytejte ho nebo se snažte, aby nespadl na zem. Můžete pinkat různými částmi těla nebo nafouknout balónek, pustit ho nezavázaný a sledovat, jak létá po místnosti.
Kolikrát už jsem si málem vyfoukla plíce, jak po mně syn chtěl pořád dokola nafukovat balónek a posílat ho po obýváku. 😄
Pokud vaše dítě miluje vodu, zkuste toho využít.
Můžete ho postavit na učicí věž ke dřezu (po odstranění všech nebezpečných předmětů) a pustit jen slabý proud vody, aby se zbytečně neplýtvalo. Nebo připravit misku s vodou a několik kelímků.
Další možností je nalít trochu vody na plech, přidat víčko nebo malou hračku a společně sledovat, jak plave.
Jen počítejte s tím, že kolem bude nejspíš trochu mokro. Ručník po ruce se bude hodit. 😄
Máte doma pejska nebo jiné domácí zvířátko? Využijte toho.
Dítě může pejskovi házet hračku nebo se společně učit jednoduché povely, jako jsou sedni, lehni nebo pac.
Pro děti bývá kontakt se zvířaty velkou zábavou.
Batolata často nejvíc baví to, co právě dělají rodiče.
Nechte dítě pomáhat při praní, podávat prádlo, utírat prach nebo společně převlékat peřiny. U nás syn miluje mačkání tlačítek na pračce. Naštěstí máme dětskou pojistku, takže si to může užít bez obav. 😊
Přitom si přirozeně procvičuje nové dovednosti a má radost, že může pomáhat.
Polštáře, deky, židle nebo krabice.
Stačí pár věcí a během několika minut můžete vytvořit jednoduchou překážkovou dráhu.
Batolata pohyb většinou milují a navíc si při tom krásně vybijí energii.
Možná vás překvapí, jak dlouho dokáže zabavit obyčejný lehký igelitový sáček.
Vyhazujte ho do vzduchu a sledujte, jak pomalu padá k zemi.
Je lehký, padá pomalu a děti jeho pohyb většinou fascinuje.
Zkuste dítěti ukázat, jak nakreslit sluníčko, srdíčko nebo třeba kytičku.
Nemusí to být dokonalé. Důležitá je radost ze společného tvoření.
Ukazujte na předměty kolem sebe.
„Kde je lampa?“
„Kde jsou dveře?“
„Kde je gauč?“
Dítě si tak úplně přirozeně rozšiřuje slovní zásobu. Můžete si z toho udělat i malou hru a nechat dítě, aby vám jednotlivé věci ukazovalo.
Pusťte oblíbenou písničku a prostě si zatancujte.
Nemusíte umět žádné choreografie.
Stačí to spolu pořádně rozjet. U nás je tanec skoro jistota, když potřebujeme zvednout náladu. 😊
Máte doma kytaru, xylofon, flétnu nebo třeba jen chrastítko?
Nechte dítě objevovat nové zvuky. Pokud sami hrajete na nějaký hudební nástroj, zahrajte mu jednoduchou melodii a nechte ho, ať si také vyzkouší pár tónů.
Hudba bývá pro batolata velká zábava.
Tahle aktivita je u nás hodně oblíbená.
Vy si můžete v klidu udělat kávu a dítěti nalít do malého hrnečku třeba vlažné mléko nebo jiný vhodný nápoj.
Pak si společně sedněte a dejte si své „kafíčko“.
Dítě si procvičuje pití z hrnečku a zároveň má radost, že dělá něco společně s vámi. A vy si možná konečně stihnete vypít kávu ještě teplou. 😊
Ani venku nemusíte vymýšlet složitý program. Děti často nejvíc baví obyčejné věci, kterých si my dospělí už ani nevšímáme. Stačí zpomalit, dívat se na svět jejich očima a nechat je objevovat.
Dejte dítěti malou konvičku, napusťte do ní trochu vody a nechte ho zalévat kytičky.
Je až překvapivé, jak dlouho dokáže tahle jednoduchá činnost děti bavit.
Nemusíte nutně jezdit do zoo.
Stačí se zastavit a společně pozorovat zvířátka, která žijí kolem vás.
Mravenci, berušky, pavouci, motýli, šneci nebo třeba slepičky u vás nebo u sousedů. Povídejte si o tom, co právě dělají.
Můžete říkat například:
„Podívej, tady leze beruška.“
„Vidíš, jak si pavouk staví pavučinu?“
Děti bývají skvělými pozorovateli.
Obzvlášť v létě bývá voda téměř jistota.
Nemusíte mít velký bazén. Někdy úplně stačí lavor, kýbl nebo malá vanička.
Přidejte pár kelímků, mističek nebo hraček a dítě může přelévat vodu, cákat nebo si jen máčet nožičky.
Pokud máte možnost, můžete zajít i k mělkému potůčku nebo řece a společně objevovat, jak voda teče.
Klasika, která většinou nezklame.
Dítě si užije skluzavku, houpačky nebo pískoviště a zároveň může pozorovat ostatní děti nebo si s nimi postupně začít hrát.
Pokud je to na daném místě povolené a bezpečné, můžete společně pozorovat nebo nakrmit například kachny, slepičky nebo jiná hospodářská zvířata.
Jen nezapomeňte používat vhodné krmivo.
Někdy stačí vzít ven oblíbené autíčko, bagr nebo panenku.
Najednou je hra úplně jiná než doma.
Autíčko může jezdit po chodníku nebo z kopečka, bagr nabírat kamínky a panenka se může vydat třeba až na hřiště.
Jedna z nejoblíbenějších aktivit našeho syna.
Najděte místo, kde je hodně kamínků.
Můžete je třídit podle velikosti nebo barvy, stavět z nich hromádky, házet je do vody nebo si je jen navzájem podávat.
Obyčejné kamínky někdy zabaví víc než drahá hračka. Alespoň u nás.
Tohle je jednoduchá hra, kterou můžete hrát téměř kdekoliv.
Řekněte například:
„Najdi něco zeleného.“
„Najdi něco žlutého.“
„Najdi červenou kytičku.“
Dítě se přitom úplně přirozeně učí poznávat barvy.
Pokud rádi cvičíte venku, můžete to zkusit i s dítětem.
Zkuste si udělat pár dřepů, výpadů nebo si zaskákat na místě.
Je velká šance, že vás dítě začne napodobovat.
Nemusí to být žádný pořádný trénink. Spíš společně strávený čas a radost z pohybu.
Dnes se často mluví o tom, že každá hra by měla dítě něco naučit.
Jenže batolata se učí právě tím, že si hrají.
I obyčejné házení balónkem, přelévání vody nebo pozorování mravenců rozvíjí spoustu důležitých dovedností.
Někdy máme jako rodiče pocit, že musíme neustále vymýšlet nové a nové aktivity. Ve skutečnosti ale děti často nejvíc baví právě obyčejné věci a společně strávený čas.
Nemusíte mít připravený program na každou minutu dne. Děti se učí i při úplně obyčejné hře a někdy jim nejvíc prospěje právě prostor pro vlastní nápady.
Možná vaše dítě nebude bavit každá z výše uvedených aktivit.
U některé vydrží dvě minuty, u jiné třeba půl hodiny. A možná se k některým nebude chtít vracet vůbec.
A to je úplně v pořádku.
Každé dítě je jiné a každé baví něco jiného.
Berte tento seznam hlavně jako inspiraci pro dny, kdy už vám dochází nápady nebo si jen chcete zpříjemnit společně strávený čas.
Nemusíte mít připravený program na každou minutu dne ani neustále vymýšlet nové aktivity.
A stejně tak nemusíte mít výčitky, když si vaše dítě chvíli hraje samo a vy si mezitím vypijete v klidu kávu nebo si na pár minut odpočinete.
Protože i vaše pohoda je pro vaše dítě důležitá. 💛
Myslela jsem si, že uběhnout 5 km s kočárkem bude úplně v pohodě. Před otěhotněním jsem běhala skoro každý den a zvládala jsem mnohem delší vzdálenosti. Jenže tehdy jsem měla čas. Po práci, o víkendu, kdykoliv se mi chtělo.
Když jsem otěhotněla, s během jsem postupně skončila. A ve chvíli, kdy jsem byla „jak velryba“ (ano, už v šestém měsíci jsem vypadala jako v devátém), jsem přestala se sportem úplně. Byla jsem ráda, že jsem se po práci vůbec doplazila domů.
O to víc jsem po porodu snila o tom, kdy zase začnu běhat.
První tři měsíce jsem chodila jen na procházky. A pak jsem si dala cíl: uběhnout 5 km s kočárkem.
V hlavě to bylo jednoduché. Vždyť 5 km pro mě dřív nic neznamenalo. Říkala jsem si, že to dám levou zadní.
Realita? Úplně jiná.
Najednou to nebylo jen o tom, že se převleču, obuji boty a jdu. Najednou to byla logistická operace.
Nejdřív nakojit miminko. Jenže když jí každou hodinu, plánování běhu je skoro nemožné. Pak přebalit. Někdy rychlovka, jindy menší katastrofa. Obléct miminko podle počasí. V zimě ideálně jako na Sibiř. A hlavně trefit moment, kdy bude chtít spát.
A když už se tohle všechno podaří, zjistíš, že uběhla skoro hodina. A to jsi ještě ani nevyšla z domu.
Do toho samozřejmě nějaká ta plačící krize.
A pak si uvědomíš, že jsi ještě ani nezačala chystat sebe.
To, co mi dřív zabralo půl hodiny, jsem se najednou naučila zvládnout za pět minut. Jinak by to totiž vůbec nešlo.
Pak přišlo další nemilé překvapení. Vytáhla jsem své staré sportovní oblečení… a nevešla se do něj. Po porodu mi totiž pořád zůstalo dost kilo navíc. Takže místo funkčních legín jsem běžela ve vytahaných teplácích, které už měly nejlepší roky za sebou.
Když jsem konečně vyrazila ven, přišlo to největší překvapení.
Běhat a tlačit kočárek není vůbec sranda. Ani po rovince.
Tep jsem měla snad 190, dech nikde a neuběhla jsem ani jeden kilometr. Navíc jsem vyrazila pozdě, takže jsem věděla, že se brzy budu muset vrátit kvůli kojení.
A pak začalo pršet.
Pláštěnku na kočárek jsem měla. Jenže jsem vůbec netušila, jak ji správně nasadit.
Stála jsem tam v dešti, snažila se přijít na to, jak to funguje, mezitím se miminko probudilo a začalo plakat, protože jsem zastavila. Já zmoklá jak slepice, nervózní, zmatená… a měla jsem chuť se rozbrečet taky.
A v tu chvíli si říkám, jestli to má vůbec smysl a jestli jsem radši neměla ten čas obětovat spánku.
Nakonec jsem pláštěnku nějak nasadila. Upřímně? Byla tam asi naopak. Ale byla jsem ráda, že tam je aspoň nějak.
Od té doby se vždycky před odchodem dívám na předpověď počasí.
Takže jsem se vracela domů mokrá, zadýchaná a trochu zklamaná, že mi první pokus uběhnout 5 km nevyšel.
Ale víš co… něco přece jen vyšlo.
Fyzicky jsem se necítila úplně dobře, ale v hlavě to bylo najednou lepší.
Řekla jsem si, že každý pohyb se počítá a někde se začít musí. Moje tělo jako by úplně zapomnělo, že někdy běhalo. Bylo to, jako bych začínala od nuly.
Nejtěžší na tom nebylo uběhnout těch 5 km. Ale vůbec se dostat z domu.
Podruhé to bylo o něco lepší. Potřetí jsem těch 5 km konečně uběhla.
A hlavně jsem přišla na to, jak si to celé nastavit tak, aby to vůbec fungovalo.
Nejvíc se mi osvědčilo připravit si všechno dopředu. Nachystat oblečení, klíče, mobil, kapesníky a naplánovat trasu. Pak přebalit miminko, nakojit ho, obléct sebe i jeho, dát ho do kočárku a nepřemýšlet. Prostě jít.
Protože jakmile začneš přemýšlet, je konec.
Velká chyba, kterou jsem udělala na začátku, byla očekávání. Myslela jsem si, že navážu tam, kde jsem skončila. Jenže po porodu to tak nefunguje.
Pokud na sebe hned na začátku naložíš moc, spíš tě to odradí.
Mnohem lepší je začít postupně. Klidně kombinovat běh s chůzí. Třeba minutu běžet, dvě minuty jít. Postupně ty běžecké úseky prodlužovat.
Neřešit tempo. Neřešit výkon. Jen se hýbat.
A klidně se připrav na to, že v některých chvílích poběžíš pomaleji než chodíš. Ano, i to se stane. A víš co? Je to úplně v pořádku. Nenech se odradit ani tím, že se na tebe někdo dívá. Každý nějak začínal — jen to většinou není vidět.
Hodně mi pomohlo mít naplánovanou trasu. Když jsem ji neměla, ztrácela jsem směr i motivaci a často jsem to vzdala dřív. Když víš, kam běžíš, je to jednodušší.
Další věc, která mi fungovala, byly sportovní hodinky. Viděla jsem, kolik jsem uběhla, jaké mám tempo, jak se posouvám. Ale ještě víc mi pomohlo zapisovat si běhy do diáře. Vidět to černé na bílém. Kolikrát týdně jsem běžela, kolik kilometrů jsem dala.
To tě začne motivovat víc, než si myslíš.
Co se týče četnosti, začala jsem jednou týdně. Zbytek byly procházky. Postupně můžeš přidávat, ale není kam spěchat. Důležité je vydržet.
A pak je tu kočárek.
Upřímně? Na začátek je jedno, jaký máš. Důležité je, že jdeš. My jsme si po půl roce pořídili sportovní kočárek, který je na běhání mnohem pohodlnější. Ale není to podmínka.
Moje hlavní motivace byla jednoduchá. Zhubnout a cítit se líp.
Po porodu jsem měla asi 30 kilo navíc. Začala jsem se vážit jednou měsíčně a zapisovat si to. Neřešila jsem vážení každý týden, protože to spíš demotivuje. Dlouhodobý pohled dává větší smysl.
A ono to fungovalo.
I bez toho, že bych se hned hlídala ve stravě. Kila šla postupně dolů. Možná i díky kojení, možná díky pohybu. Postupně jsem začala řešit i jídlo, ale to pro mě bylo mnohem těžší než samotný běh.
Dneska mám většinu těch kil pryč.
A víš, co bych udělala jinak, kdybych začínala znovu?
Neměla bych tak velká očekávání.
Nesnažila bych se hned uběhnout 5 km v kuse. Začala bych pomaleji. Dala bych si víc prostoru.
Nejde o těch 5 kilometrů.
Jde o ten pocit, že jsi to nevzdala.
Že jsi i přes únavu a pochybnosti vyšla ven a udělala něco pro sebe.
A možná právě tohle ti pomůže cítit se na mateřské o něco víc v pohodě.
Protože upřímně — jít běhat skrz únavu je ta největší výzva na mateřské.
Ale pokud ji zvládneš, dá ti to pocit, který ti žádný odpočinek nenahradí.
Mohlo by vás zajímat:
