Věci, o kterých jsem si myslela, že jako máma nikdy dělat nebudu

Upřímně?

Než jsem měla dítě, moc představ jsem neměla.

Spíš jsem si jen říkala, že některé věci dělat určitě nebudu.

No… teď už chápu ostatní mámy o dost víc. A taky rozumím tomu, proč jsou hotové už v osm ráno.

Pít studenou kávu

Už chápu, proč si ostatní matky pořád stěžují na studenou kávu. Nyní mám totiž to privilegium a patřím mezi ně.

Vypít si ji hned po uvaření? Tak to je skoro výkon na potlesk ve stoje.

Existuje totiž zvláštní zákon vesmíru, podle kterého dítě potřebuje něco přesně ve chvíli, kdy si sedneš ke kávě. Anebo chce rovnou tu kávu.

A když už se náhodou stane zázrak a opravdu si sednu?

Tak většinou stejně zjistím, že jsem ji mezitím úplně zapomněla vypít.

A najdu ji o dvě hodiny později, jak si tam vesele plave moucha. Teda spíš nevesele. Protože už doplavala.

Říkat dítěti: hlavně ještě vydrž u té televize

Kdysi jsem si říkala, že mé dítě nebude koukat na televizi. Že je to nezdravé. Přece si nebude kazit oči u obrazovky. Na televizi bude mít spoustu času mnohem později.

A pak přijde den, kdy jsi totálně nevyspalá, doma je nepořádek jako po výbuchu atomovky, dítě se vzbudilo levou nohou a ty ho prostě potřebuješ jen v klidu přebalit nebo si něco rychle „podělat“.

Takže místo toho, abys jako správná matka zavelela:
„Televizi už ne, jde se ven!“

Se přistihneš, jak ho přemlouváš:

„Ještě tam něco pustíme, no ne? To zvládneš.“

Najednou už přesně chápeš všechny rodiče, kteří někdy pustí pohádku jen proto, aby měli pět minut ticha.

Mateřská je prostě kombinace improvizace, chaosu a snahy nějak přežít do večera.

Chodit po špičkách jako baletka

Nikdy by mě nenapadlo, že když se mi bude chtít uprostřed noci na WC, budu postupovat tak opatrně, jako bych zneškodňovala časovanou bombu.

Chodit po špičkách jako baletka, několik minut otevírat dveře a raději přitom ani nedýchat.

Když je mise úspěšně ukončena, jsi zpět v posteli a dítě vedle tebe se v postýlce přitom nepohnulo ani o píď, v duchu zajásáš.

A pak najednou zachrápe manžel a je to celé v pytli.

Brutálně zapomínat

Na mateřské je podle mě nejvtipnější právě to, že člověk nezačne zapomínat jen důležité věci, ale úplné absurdity.

Občas hledám telefon a pak se přistihnu, že ho celou dobu držím v ruce.

Nebo jdu do jiné místnosti s jasným cílem. Jenže ve chvíli, kdy tam dojdu, úplně zapomenu, proč jsem tam vlastně šla.

Pokaždé, když někam jedu autem, skoro vždycky hledám klíče. Nikdy totiž nevím, kam jsem je zase položila. Ještě že je na koho to svést — samozřejmě na své dítě. Kvůli němu přece tahám milion věcí a pak už vůbec nevím, kde mi hlava stojí.

Občas taky zapomenu vlastní větu uprostřed mluvení. Nebo své jméno, když na mě někdo promluví moc rychle.

A to mám vysokou školu a tak. Hm.

Dítě jsem naštěstí ještě nikde nezapomněla.

Zatím.

Zpívat si dětské písničky v tu nejméně vhodnou dobu

Pustíš dítěti písničku. A za chvíli zjistíš, že si ji zpíváš taky. Pořád dokola.

„Kolo, kolo mlýnský…“

Ty písničky ti pak jedou v hlavě celý den. A úplně nejhorší je, když se přistihneš třeba zrovna v obchodě u pokladny nebo mezi rohlíkama, že si to zpíváš nahlas.

A pak se jen divíš, proč na tebe lidi tak koukají.

Usnout někdy dřív než dítě

Kdysi jsem měla pocit, že uspávání dítěte je hlavně o trpělivosti. To sice ano, ale občas je to taky souboj s vlastním vědomím.

Kolikrát si lehnu vedle dítěte s tím, že hned usne a já ho přesunu do postýlky, potichu odejdu a půjdu si dělat své.

A pak otevřu oči… a jsou tři ráno. A vůbec netuším, jak se to vlastně stalo.

Plán to byl ale dobrý, o tom žádná.

Mohlo by vás zajímat:

💛

Pokud máš někdy pocit, že mateřství není jen radost, ale i únava, chaos a tlak na sebe samu… nejsi v tom sama.

Proto vznikla i tahle malá opora pro chvíle, kdy potřebuješ zpomalit a nadechnout se.