Nečekala jsem, jak moc mi bude chybět obyčejný kontakt s lidmi

Nikdy by mě nenapadlo, jak moc mi budou chybět obyčejné rozhovory s dospělými.

Před mateřskou jsem byla spíš člověk, který po práci rád zalezl domů. V práci jsem měla skvělé kolegy a vlastně mi to úplně stačilo.

Pak se narodil syn. A najednou bylo všechno jinak.

Začala jsem potkávat maminky na hřištích, na procházkách nebo na různých návštěvách. A zjistila jsem, že je neuvěřitelně příjemné povídat si s někým, kdo zrovna řeší úplně stejné věci.

Že dítě nespí a vy už několik měsíců nevíte, co znamená pořádně se vyspat.

Že se piple v jídle.

Že se vzteká kvůli banánu, který si samo před minutou vyžádalo.

Nebo že se ani za nic nechce nechat přebalit.

Člověk se zasměje a najednou zjistí, že v tom vlastně není sám.

Samozřejmě netvrdím, že každá maminka musí být pořád mezi lidmi. Pokud vám vyhovuje být většinu času doma a jste tak spokojení, je to úplně v pořádku.

Zjistila jsem ale, že právě pár minut povídání mi často zachrání náladu na celý den. Někdy stačí deset minut na lavičce před hřištěm a domů odcházím s pocitem, že mi je prostě líp.

Postupně jsem se přestala bát oslovit i úplně cizí maminky s kočárkem. Stačilo prohodit pár vět a najednou jsme si povídaly, jako bychom se znaly už mnohem déle.

Díky mateřské jsem tak poznala několik skvělých kamarádek, které bych jinak nejspíš nikdy nepotkala.

Tak snad to z jejich pohledu občas nepůsobilo jako menší stalking. 😄

Venku je mu dobře. A vlastně i mně.

Další věc, bez které si dnes mateřskou už skoro neumím představit, je pobyt venku.

Když je hezky a neprší, snažím se být se synem co nejvíc venku.

Doma se totiž začne po chvíli nudit.

Venku je všechno nové.

Kamínky. Hlína. Mravenci. Traktory. Psi. Kalužiny.

To, co by dospělý člověk přešel bez povšimnutí, je pro batole obrovské dobrodružství.

A já jsem díky němu začala svět kolem sebe vnímat úplně jinak. Najednou si všímám věcí, které bych dřív bez povšimnutí přešla.

A upřímně?

Pobyt venku dělá dobře i mně. Pročistím si hlavu, protáhnu nohy a na chvíli přestanu přemýšlet nad tím, co všechno mě doma ještě čeká. Mám pocit, že venku jsme oba mnohem spokojenější než doma.

Nejtěžší část dne bývá spíš přesvědčit syna, že už je čas jít domů. To totiž vždycky obrečí. 😄

I když nám pobyt venku dělá dobře oběma, časem jsem zjistila, že sám o sobě nestačí. Abych byla psychicky v pohodě, potřebuji ještě jednu důležitou věc.

Nechtěla jsem být jen mámou

Postupem času jsem si uvědomila ještě jednu důležitou věc.

Potřebovala jsem mít něco, co bude jen moje. Něco, u čeho na chvíli vypnu hlavu.

Upřímně? Potřebovala jsem si občas odpočinout od toho každodenního kolotoče kolem mateřství. Ne od syna. Ale od té nikdy nekončící péče, plánování a přemýšlení, co je zrovna potřeba udělat. A zároveň jsem nechtěla zapomenout, že jsem to pořád také já. Na mateřské je totiž hrozně jednoduché mít pocit, že se celý svět točí jen kolem dítěte.

Myslím, že kdyby se můj život točil jen kolem přebalování, vaření, praní a uspávání, asi by mě to časem psychicky semlelo. Obdivuji maminky, které si i v tom všem dokážou udržet dobrou náladu. A úplně nejvíc obdivuji maminky samoživitelky nebo maminky více dětí. Upřímně nevím, jak to všechno zvládají.

Jedna z věcí, která mi hodně pomáhá, je angličtina. Ani na mateřské jsem s ní nepřestala. Už několik let mám jednou týdně hodinu s paní učitelkou. Sednu si k počítači, povídáme si, dostanu nové úkoly a na chvíli úplně přepnu hlavu. Nejenže se učím něco nového, ale zároveň nemyslím na plenky ani dětský pláč. A navíc je paní učitelka skvělá a vždycky si naše hodiny užiju.

Stejně tak každý týden chodím na fitbox. Je to hodina, během které vypnu hlavu, pořádně se zapotím a na chvíli zapomenu na všechno ostatní. Člověk se zapotí, vyčistí si hlavu a domů odchází s mnohem lepší náladou.

A pak je tu ještě Propohodu.

Možná to bude znít zvláštně, ale právě psaní článků, vymýšlení nových příspěvků nebo připravování produktů je pro mě taky forma odpočinku. Každý odpočíváme jinak. Někdo si otevře knížku, jiný jde na zahradu. Já si ráda sednu k počítači a ponořím se do práce na Propohodu. Často je to až večer, když už syn spí. A někdy si kvůli tomu raději přivstanu. Takže to jde trochu na úkor mého spánku, ale stejně mě to neuvěřitelně dobíjí. Překvapivě mě to dobíjí mnohem víc než večer strávený u seriálu.

Uvědomuji si, že mám velké štěstí. Vím, že ne každý má stejné možnosti jako já. Manžel se během té doby o syna postará a já si můžu tu hodinu angličtiny nebo fitbox opravdu užít. A jsem za to moc vděčná.

Čím déle jsem na mateřské, tím víc zjišťuji, že když se občas věnuji něčemu, co mě opravdu baví, vracím se k synovi klidnější a s mnohem větší energií.

Dlouho jsem si myslela, že když udělám něco pro sebe, něco tím beru svému dítěti. Dnes to vidím úplně jinak.

Mám pocit, že z toho netěžím jen já. Prospívá to celé naší rodině.

Pohyb mi dělá lepší náladu

Kdybych měla vybrat jednu věc, která mi téměř vždycky zlepší náladu, byl by to pohyb.

Sport byl v mém životě už dávno před mateřskou. Chodila jsem běhat, cvičila a pravidelný trénink byl pro mě přirozenou součástí týdne. Po narození syna jsem se ho nechtěla vzdát. Jen jsem musela přijmout, že už nebude vypadat stejně jako dřív.

Nemusí to být žádný hodinový trénink. Na to na mateřské často ani není prostor. Někdy si zacvičím doma dvacet minut s vlastní vahou. Když se podaří, jdu si zaběhat s kočárkem. Jednou týdně chodím na fitbox. A občas moje cvičení vypadá tak, že se snažím udělat pár cviků, zatímco mi po zádech leze malý pomocník. 😄 A jsou samozřejmě i dny, kdy si cvičení naplánuju, ale nakonec z něj není vůbec nic. Protože dítě má zkrátka úplně jiný plán.

Dřív jsem měla pocit, že když nemám hodinu času, nemá cenu vůbec začínat. Dnes už to vidím úplně jinak. Každá minuta pohybu se počítá. I kdyby to mělo být jen dvacet minut. Vždycky se po nich cítím o něco lépe než předtím.

Někdy si říkám, že pohyb je pro mě vlastně taková psychická první pomoc. Když mám špatnou náladu nebo je toho na mě moc, málokdy se po cvičení cítím hůř než předtím. Nemusím podat žádný sportovní výkon. Stačí se prostě hýbat.

Nejtěžší bývá udělat ten první krok. Hlavně ve dnech, kdy je toho na mě moc a nejradši bych neudělala vůbec nic. Když se ale nakonec přece jen zvednu a jdu, ještě snad nikdy jsem toho nelitovala.

Jenže ani pohyb nevyřeší všechno. Musela jsem se naučit pustit i některé věci, které jsem dřív považovala za samozřejmost.

Přestala jsem mít výčitky z věcí, které nejsou důležité

Jednu dobu jsem měla pocit, že bych měla každý den uvařit, uklidit, všechno stihnout a ještě být usměvavá.

Jenže ono to nejde.

A čím déle jsem byla na mateřské, tím víc mi docházelo, že když se budu snažit zvládnout úplně všechno, nezůstane mi skoro žádná energie na to, co je pro mě opravdu důležité.

Nevařím každý den. Když můžu, uvařím na dva nebo tři dny dopředu nebo připravím něco rychlého. A když je opravdu náročný den, objednáme si oběd.

Dřív bych z toho pravděpodobně měla výčitky.

Dnes už ne.

Moje priority jsou dnes prostě trochu jiné.

Pořád mám ráda uklizeno. Dokonce bych řekla, že se doma cítím psychicky mnohem lépe, když je kolem mě pořádek. Proto se snažím uklízet průběžně, abych večer nemusela všechno dohánět najednou.

Ale už se netrápím tím, když některé věci prostě počkají.

Třeba usušené prádlo. Občas několik dní čeká v prádelním koši, než ho stihnu roztřídit a poskládat. A zjistila jsem, že se kvůli tomu vůbec nic nestane.

Potřebuji se na něco těšit

Postupem času jsem zjistila ještě jednu věc.

Náročné dny zvládám mnohem lépe, když vím, že mě během týdne čeká něco příjemného.

Nemusí to být vůbec nic velkého.

Někdy se těším na pokec s kamarádkou.

Jindy na večer u seriálu, až syn usne.

Na fitbox.

Nebo jen na obyčejný chlebíček, na který mám celý den chuť a bez výčitek si ho koupím.

Nejvíc se ale těším na chvíli, kdy budu mít zase trochu času sama pro sebe. Kdy si budu moct sednout k počítači a věnovat se tomu, co mě baví.

Možná jsou to maličkosti.

Ale právě ty mi často dokážou zpříjemnit celý týden.

Když vím, že mě čeká něco hezkého, zvládají se mi i náročnější dny o něco snáz.

A ještě jedna věc mi hodně pomáhá.

Mít alespoň přibližný plán na další den.

Nemusí být nijak podrobný.

Stačí vědět, že dopoledne půjdeme na hřiště, odpoledne na návštěvu nebo si doma přečteme pár knížek.

Samozřejmě ne vždycky všechno vyjde podle plánu. To už jsem se na mateřské taky naučila. 😄

Ale zjistila jsem, že když ráno vstávám s představou, jak by mohl den přibližně vypadat, cítím se mnohem klidnější, než když všechno nechávám úplně náhodě.

Když je mi nejhůř, připomenu si jednu důležitou věc

Samozřejmě i já mám dny, kdy jsem protivná, unavená a připadá mi, že se ten den snad všechno spiklo proti mně. A někdy se k tomu přidá i špatná nálada syna.

V takových chvílích se snažím zastavit a připomenout si jednu věc.

Občas si sama pro sebe řeknu: „Na co si vlastně stěžuju?“

Mohlo by být mnohem hůř. A já jsem vděčná za to, že mám zdravého syna.

Neznamená to, že moje únava najednou zmizí. Ani že se všechno během pěti minut obrátí k lepšímu.

Jen mi to pomůže znovu si připomenout, co je opravdu důležité.

Najednou mi studená káva, neuklizená kuchyň nebo jiná drobná nepříjemnost nepřipadají jako ten největší problém na světě.

A právě ve chvíli, kdy si srovnám priority v hlavě, se mi většinou uleví.

Jedna obyčejná káva

Přiznávám se bez mučení.

Jsem kávový člověk.

Pro někoho je to jen hrnek kávy. Pro mě je to malý každodenní rituál.

Pravda je, že si k ní většinou ani nestihnu sednout. Piju ji za pochodu. 😄

A když se podaří, že syn odpoledne spí a já si můžu ke kávě na pár minut opravdu sednout, je to pro mě skoro malý svátek. Tyhle chvilky si totiž opravdu užívám.

Ano, někdy ji stejně dopíjím studenou. To je na mateřské skoro tradice.

Ale i těch pár minut mi často připomene, že je občas potřeba na chvíli zpomalit.

Večer si připomenu, že ten den nebyl jen náročný

Večer, když už je doma konečně klid, si často zkusím vybavit jednu až tři věci, které mi ten den udělaly radost.

Někdy je to úplná maličkost.

To, že syn zase udělal malý pokrok.

Obejmutí od manžela.

To, že jsem si konečně vypila kávu ještě teplou.

Nebo prostě jen to, že jsme ten den všichni zvládli ve zdraví.

Místo toho, abych přemýšlela nad tím, co jsem nestihla, si připomenu, co se ten den povedlo. Díky tomu se mi usíná mnohem lépe.

A možná právě to je jedna z největších věcí, které mě mateřství naučilo.

Závěrem

Hledáš další podporu pro klidnější dny s miminkem?

V e-booku Klidné dny s miminkem najdeš praktické tipy, které ti pomohou zvládat náročné dny s větším nadhledem a užít si ty hezké ještě o něco víc.

Najdeš v něm například ranní a večerní rituály pro větší pohodu, tipy, co dělat během dne s miminkem, rady pro náročné chvíle a inspiraci, jak nezapomínat ani sama na sebe.

Prohlédnout e-book

Mohlo by vás zajímat

RODIČOVSTVÍ Proč je mateřství někdy osamělé, i když nejsi sama Přečíst článek → RODIČOVSTVÍ Realita mateřství: 7 věcí, které vám nikdo neřekl Přečíst článek → PSYCHICKÁ POHODA Co si potřebuješ přečíst, když toho máš nad hlavu Přečíst článek →